Dne 28. ledna 2025: Den desátý s hladovkou za propuštění politických vězňů a zastavení kriminalizace přírody. Mezi Palachem a Zajícem roupy nejvíc mám Zlobivcovy.

 

Dnes na závěr psaní velká fotka Rona jako odměna. 

Přišel jsem ve tři ráno z dlouhé noční procházky s Ronem po Vítkově. Noční běhy do strmého kopce a křovím za zajíci Rona úplně odrovnaly. 

Osprchoval jsem se a šel spát. 

Po strašidelně dlouhé době se mi v noci zdál sen. 

Šli jsme s Ronem pustou krajinou někde ve Skandinávii. 

Byla před námi dlouhá travnatá pláň a Ron si vesele běhal a ňufal do trávy. Na levoboku se pláň trochu svážela a za převis nebylo vidět. 

Najednou, z ničeho nic, se právě odtud začali sbíhat bílí, jako sníh bílí vlci. 

Fakt jsem se bál a měl jsem co dělat, aby mi Ron neutekl. 

Rychle jsem  dal Ronovi vodítko, aby ho, šílence, nenapadlo, že musí, jako obvykle, každého pejska pozdravit, očuchat, poňafat se s ním a tak. Tihle vrčící, evidentně hladoví bílí vlci na přátelské setkání rozhodně nevypadali. 

Jenže vlků začalo být tolik a stále a stále víc, že tráva, která předtím byla barvou té pláně, po které jsme šli, celá zbělela. Žádná prča.

Tak z tohohle se, Rone, asi nevyhrabeme. 

Ron kňučel a táhl neúnavně směrem k vrčícím vlkům, kteří už byli tak deset metrů v půlkruhu před námi. Nebyl jsem  schopen ho udržet. Bál jsem se, že Rona za vteřinu uvidím roztrhaného. 

Čím více se vlci blížili, tím byli větší. 

Jako z filmu. Co to je proboha za obludy? 

Instantní hororová scéna?

Pak, ve chvílí, kdy Hollywood mozku proměnil ve vteřině vlky v příšery trojnásobně veliké, které se k nám vrčící blížily, se Ron utrhl z vodítka. 

Píchnutí jehlou do srdce" Málem jsem padl do kolen, jak mne ta mikrosekunda Strachu bolavě bodla. Už jsem ho viděl na kusy a zkrvavené  tlamy vlků. 

Jenže se stalo něco úplně jiného. 

Ron se utrhl a běžel přímo středem obrovitánské vele smečky vlků končící kdesi za horizontem. Běžel tak sebejistě a rychle, jako by on sám byl silný fukar, vzdušné dělo, které odhání vše před sebou, jako to v malém dělají technické služby na podzim s listím na ulici. 

Zaostřil jsem a podíval se pozorně. Z těch vlků se stala ovčí vlna, jakási extrémně vzdušná vlna, spíš pěna, která byla čím dál větší a větší, až mi ta závěj bílé pěny byla až po prsa. 

Směr, kterým Ron pelášil, tam nafoukalo na dva metry vysoko a za Ronem zůstal pevný tunel, kterým šlo projít. To pěna nebyla. Ron udělal silný tunel jako bývá ve sněhu. Udělal mi cestu. 

O půl osmé ráno jsem se probudil. 

Ron ležel vedle na zemi u postele a spokojeně oddychoval. 

Takže jsme v pořádku došli. 

Ron začal ležíc mlátit o zem ocasem, abych věděl, že vstává taky - a nastalo ranní muckání. 

Vstal jsem z postele. 

Jak se říká "Posral se strachy", tak to vážně funguje. A pelášil na záchod. 

Pokud nepočítám druhý den hladovky, dnes jsem byl poprvé na WC. 

V míse sice nebylo nic, čím se člověk mohl pochlubit, ale sen zřejmě potřeboval prohnat střeva, co tam trošku zůstalo. Spíš to byla voda. Ale ten zadek. Včera jsem ráno omylem při vstávání zhltl plátek zázvoru, když jsem rozespalý pil z karafy vodu. Dnes se ten zázvor změnil v tuny čili papriček a bylo veselo i tam, kde být nemusí. 

Udělal jsem nezbytnou hygienu. Zkusil jsem si ve sprše udělat klystýr, pak jogínský klystýr, ale pak jsem to vzdal. Už jsem to zapomněl, resp. tělo. 

Vypral  jsem si triko, trencle a fusakle. 

Vyrážíme s Ronem na ranní vycházku, už se na mě Ron dívá psíma očima. 

Prezident předevčírem mluvil v nějaké škole o potřebě pohybu dětí. Uvědomil jsem si, že tyhle potřeby  vyplývají z vnitřní touhy se hýbat a chtít něco aktivně dělat. Když vidím to psisko, nebo malé děti, jakou obrovskou radost mají z pohybu, dávají do toho vše, pohyb sám o sobě je hra a radost. Hrají si, hýbou se, jen pro tu chvíli samu a radost z hry a pohybu. Malé děti a psi. Jenže u dětí se ta touha časem kamsi vyvane. Odcházím, jdu si užit psích her. S mým pajdáním nemůžu Rona ani prohnat. Tak aspoň klacky na aportování, to miluje. 

Je půl desáté ráno, vyrážíme ven. 

Před dvanáctou jsme se vrátili. 

Ron vypadal jako čuník. Všude mokro a bláto. Ale dnešní symbolika mi udělal rohlík na tváři, že to do sv. Bastily 14.července 2025 dokážeme. Poslouchejte tento příběh z Vítkova.

Vinice konšela Vítka z Hory, po němž je Vítkov pojmenován, dobyli dne čtrnáctého července 1420 husité a bylo podobojí. 

V  počtu 28 mužů a šesti žen Žižka ubránil Vítkov a celou Prahu a Českou zem před křižáky. 

Konkrétně na sv. Bastilu dne 14.července 1420. 

Nejdříve zapíchl toho Sasíka, co je vedl a oni pak byli natolik zmatení a dezorientovaní, že je naházeli postupně i s koňmi na severní stranu (ke Karlínu, tehdy se to jmenovalo Špitálské pole) - oni jak ten sráz k té straně nečekali, polámali se tam a zlámali vaz. 

Tož sú boží bojovníci pak znělo odevšad 🙏❤‍🔥

Vystřelený Voko je v ulici Božích bojovníků. 

Moje cela je hned vedle v ulici mistra Jeronýma Pražského. ☮  💚 

Gandžopádně to letos bude a čtrnáctého července 2025 budeme slavit. 

Zpět do cely. Postavil jsem vodu, do vařící vody hodil skoro kilo žeber bohatě obklopených masem, přidal špagety a po vysprchování Rona, z kterého teklo bláto proudem, na závěr doplil vločky. Porce pro tři. 

Olizoval se až za ušima. Miska téměř prázdná.

Jdu psát Otevřený dopis prezidentovi a premiérovi k zítřejšímu jednání vlády, tady ho máte z webu Konopí je lék.  

Dnešní pošta skrývala dvě velmi odvážná rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, která přikázala Nejvyššímu státnímu zastupitelství vydat informace, jak stát pozná legální konopí, opět stačí kliknout a jste na webu Konopí je lék a originálu rozhodnutí.  

Ale vás možná víc zajímá Ron.  

                                                                                     Vy neznáte Rona? 

                                                                                         Seznamte se!